Klávesové nástroje
- Danuše Dvořáková - klavír
- Stanislava Hlaváčková - klavír, EKN
- Eva Meierová - klavír, EKN
- Michaela Jeklová - klavír
- Ladislav Šikut - klavír, EKN, cembalo, chrámové varhany
- Ludmila Zemanová - klavír
Klavír
Je jedním z nejrozšířenějších nástrojů vůbec.
Jeho historie je dlouhá - od klavichordu, z něhož se vyvinuly současné nástroje, nás dělí více než půl tisíciletí. Studentům umožňuje jakožto vícehlasý nástroj získat dobrý harmonický přehled a tónovou představivost.
Klavíristy je využíván ve všech možných hudebních stylech a žánrech jako nástroj sólový, ale i doprovodný – díky své schopnosti vytvářet souzvuky (akordy/harmonii).
Cembalo
Cembalo vzniklo pravděpodobně již ve druhé polovině 14. století.
Třebaže má klávesy, je řazeno do skupiny drnkacích nástrojů. Důvodem je způsob tvorby tónu - drnknutím, resp. "trsnutím" trnu o strunu. Tento trn byl původně z havraního brku, později z buvolí kůže a z kovu. Cembala mohou mít jeden nebo dva manuály (klaviatury). Tón je velmi charakteristický - zvonivý, výrazný, ale krátký. Kvůli tomu jej také není možné v jeho průběhu zesilovat nebo zeslabovat. Cembalo ve zvuku orchestru snadno rozliší i laik.
Jako koncertní nástroj plnilo zprvu funkci generálbasu v barokním orchestru, v průběhu vrcholného baroka se prosadilo i jako sólový nástroj (zejména v tvorbě J. S. Bacha).
Cembalu příbuzné nástroje jsou spinet a virginal. Liší se velikostí, tvarem ozvučné skříně a vedením strun. Používaly se zejména v šlechtických a měšťanských domácnostech. Popularitu cembala postupně zastínil nárůst obliby a masové rozšíření klavíru.
V českém kontextu je nutno zmínit vynikající cembalistku Zuzanu Růžičkovou, jež natočila jen v Supraphonu přes 60 desek a další jí vyšly i v zahraničí.
EKN – elektronické klávesové nástroje
Výuka elektronických klávesových nástrojů je součástí hry na klavír. Při jejich studiu si žáci vyzkouší širokou škálu žánrů - nejen hudbu klasickou, ale i populární a taneční. Posléze nacházejí možnost uplatnění např. v jazzových a beatových kapelách, orchestrech.
Akordeon
Akordeon (lidově též "tahací harmonika") byl vynalezen v 20. letech 19. století v Berlíně Ch. F. L. Buschmannem.
Pro vzhled akordeonu je charakteristický plátěný měch složený do hranatých záhybů. Hráč jej uvádí do pohybu levou rukou, jež zároveň čtyřmi prsty ovládá knoflíkovou (basovou a akordickou) klávesnici, zatímco pravá ruka ovládá všemi pěti prsty melodickou klávesovou klávesnici. Akordeonisté při hře sedí a nástroj mají zavěšen na popruzích přes ramena.
Příbuznými nástroji jsou heligonka a bandoneon.
Varhany
Jsou největší hudební nástroj světa, s nejbohatší barvou zvuků. Hrou na varhany zajdeme do hlubin dějin hudby.
Již v antickém Řecku totiž existovaly vodní hydraulické varhany, jež byly pro svou hlučnost a pronikavost používány v amfiteátrech. Byzantinci je vylepšili přeměnou z hydraulických na vzduchové. Ve středověké Evropě byly zprvu používány ke světským účelům, ale postupně se prosadily přes prvotní odpor církve v kostelích, kde byly využívány při liturgii.
Varhany se průběžně zdokonalovaly - velké vzepětí rozvoje nastalo zejména v období baroka. Posléze se začaly varhany používat opět i mimo bohoslužbu a stavěly se do koncertních sálů. Každý nástroj se staví podle konkrétních požadavků na zvuk v plánovaném umístění, a je tedy originálním dílem.
ZUŠ vlastní 2 nástroje:
- jednoduchá elektronická nápodoba jedno-manuálových varhan s pedálnicí ve třídě ZUŠ
- středně velké digitální dvou-manuálové varhany s pedálnicí na Staré radnici
Naše ZUŠ několikrát za rok účinkuje u píšťalových varhan v kostelích celého Broumovska.
