Banner
Hudební oborHudební obor

Hudební obor

VýtvarnýVýtvarný obor

Výtvarný obor

TanečníTaneční obor

Taneční obor

Literárně-dramatickýLiterárně-dramatický obor

Literárně dramatický obor

Dechové dřevěné nástroje

  • Bohdan Janeczek – saxofon, zobcová flétna
  • Rudolf Vogel - klarinet, saxofon, zobcová flétna
  • Gabriela Krečmerová - příčná flétna, zobcová flétna
  • Josef Krečmer - zobcová flétna
  • Bohumír Macek - zobcová flétna

Zobcová flétna

Zobcová flétna pochází z lidové píšťaly a má obdobnou konstrukci, způsob tvoření tónu se podobá píšťalám varhan; příbuzným nástrojem je rovněž okarína. Hráč fouká do náustku, kterým je vzduch přiváděn na hranu, o kterou se rozráží a rozvibrovává vzduchový sloupec v nástroji. Otvory navrtané v trubici se zakrývají nebo odkrývají hráčovými prsty, u větších nástrojů pomocí klapek, čímž se reguluje výška tónu; zásadní úlohu má otvor ovládaný palcem levé ruky umístěný na zadní straně nástroje, kterým se ovládá přefukování do horních rejstříků. Vzhledem k typu vrtání přefukuje do oktávy, zvuk je poměrně chudý na vyšší harmonické tóny. Na rozdíl od mnohých jiných dechových nástrojů nemá hráč bezprostředně pod kontrolou samotný zdroj tónu, takže jeho kvalitu může ovlivnit jen nepřímo (např. artikulací a kontrolou dechu).

Zobcové flétny jsou laděny většinou v C nebo v F, historické nástroje bývají laděné i v jiných tóninách (nejčastěji G, D, A). Skutečně kvalitní hra na zobcovou flétnu je stejně náročná jako na jakýkoliv jiný hudební nástroj. Zobcová flétna má menší dynamické rozpětí než jiné hudební nástroje, hráč jej musí znát a počítat s tím, že pracuje s daleko jemnějšími dynamickými rozdíly; dynamika tónu zároveň ovlivňuje jeho výšku, což lze překonat speciálními prstoklady a vhodným užitím vibrata.

Zejména kvůli dynamickému rozpětí (a zčásti i pro neprůrazný zvuk) se zobcová flétna v období klasicismu vytratila z koncertní praxe, protože nebyla schopná se zvukově prosadit (ve stále větších a větších orchestrech) proti ostatním nástrojům, které v té době prodělávaly bouřlivý technologický rozvoj (příčná flétna, klarinet, žestě), a přestalo se pro ni psát, ačkoli ještě v období baroka byla běžně užívaným nástrojem. V období romantismu nebyla v koncertní praxi užívána vůbec a teprve na počátku 20. století byla znovuobjevena, nejprve jako historická kuriozita a didaktická pomůcka, později se stala plnohodnotným nástrojem jednak v oblasti autentické interpretace staré hudby, kterou si bez zobcových fléten lze těžko představit, jednak v oblasti soudobé vážné hudby, která umí využít i mnoho alternativních technik hry, v nichž je zobcová flétna velmi tvárná. V současné době se hra na zobcovou flétnu učí i na konzervatořích. Mezi špičkové ansámbly zobcových fléten patří například Flanders Recorder Quartet nebo Amsterdam Loeki Stardust Quartet.

Zobcová flétna se používá jak ve staré hudbě – renesance, baroko, tak i v současné hudbě.

Příčná flétna

Příčná flétna je nástroj asijského původu a v Evropě se poprvé objevila ve 12. století. V 16. století se zvětšila její mensura, v 17. a 18. století se stala vícedílným nástrojem s opačným kónickým vrtáním (zužování od retného otvoru ke konci) a stala se součástí orchestrů (v této době už lze hovořit o přímém předchůdci příčné flétny).
Revoluci ve stavbě příčné flétny i ostatních dřevných nástrojů provedl v roce 1832 Theobald Böhm, když vyvrtal dírky nikoli podle dosažitelnosti prsty, ale podle akustických měřítek, a pak je opatřil klapkami. V roce 1847 navíc nahradil kónickou trubici válcovitou, čímž se zlepšila intonace, ale poněkud se změnily tónové vlastnosti flétny.
Příčná flétna je dechový dřevěný nástroj (ačkoli se dnes příčné flétny vyrábějí téměř výhradně z kovu, její stavba a zvukové vlastnosti ji stále řadí k dřevěným dechovým nástrojům). Je tradičně zastoupena ve všech symfonických, dechových i komorních orchestrech, velké využití má i v komorní hudbě, v menší míře se používá i v jazzu.

Příčná flétna se skládá ze tří částí: hlavice, středního dílu a spodního dílu.

Klarinet

Klarinet je jednoplátkový dřevěný dechový hudební nástroj. Název pochází z italského clarinetto – „malá trubka“, neboť jeho zvuk ve vyšších polohách připomíná zvuk trubky (clarina). Z klarinetu se vyvinuly další nástroje, například saxofon. Klarinet má široké využití v sólové i komorní hudbě, je standardní součástí komorních i symfonických orchestrů a hraje důležitou roli v mnoha hudebních žánrech: klasická hudba, jazz, dechovka, folk a další.

Jednoplátkové nástroje se používaly již v antice, samotný klarinet se však vyvinul z barokního nástroje chalumeau. Tento nástroj však v mnohém připomínal zobcovou flétnu – měl pouze jednu nebo dvě klapky a neměl ještě klapku na přefuky.

Kolem roku 1700 k chalumeau přidal německý nástrojař Johann Christoph Denner dodatečnou klapku na přefuky, čímž se z jeho nástroje stal přímý předchůdce klarinetu (stále měl ale pouze dvě klapky. Pro hraní nižších tónů se ale moc nehodil, a proto ještě zcela chalumeau nevystačil. 4. a 5. klapku pravděpodobně zavedl vynikající český klarinetista Josef Beer a proto v Mozartově době měly klarinety již pět klapek a osm dírek.
6. klapku doplnili koncem 18. století nezávisle na sobě pařížský klarinetista Jean Xavier Lefévre a vídeňští klarinetisté Anton a Johann Stadlerové.

Na základě propočtů Theobalda Böhma sestavil francouzský nástrojař Hyancithe Klosé v roce 1839 první klarinet s tzv. Boehmovou mechanikou. V roce 1867 dosáhl tento typ nástroje své plnoklapkové podoby, která má 20 klapek a 7 brýlí. Tyto klarinety se staly celosvětovým standardem a používají se dodnes.

Saxofon

Saxofon je jednoplátkový dřevěný dechový nástroj vyráběný převážně z mosazného plechu. Používá se především v jazzu (jako sólový nástroj i jako součást jazzových komorních souborů či orchestrů) a v stále větší míře i v klasické hudbě. Původním záměrem však bylo vytvořit nástroj vhodný pro dechové a vojenské orchestry. Do rodiny dřevěných dechových nástrojů patří kvůli své stavbě a způsobu jakým se na něj hraje. Již od počátku byly saxofony konstruovány výhradně z kovu.

Saxofon vynalezl okolo roku 1840 belgický nástrojař, flétnista a klarinetista Adolphe Sax. Ačkoliv saxofony hned v několika velikostech zkonstruoval již na začátku 40. let 19. století, nástroj mu byl patentován až 28. června 1846, a to na 15 let. Nástroj byl poprvé představen veřejnosti na výstavě v Bruselu v roce 1841. Jednalo se o basový saxofon laděný v C. Sax také na počátku 40. let pořádal soukromé výstavy pro pařížské hudebníky. Jeho původním záměrem bylo vytvořit 14 typů saxofonů, realizovány byly jen některé.
Nástroj byl původně navržen pro potřeby klasických symfonických orchestrů, skladatelé ho ale dlouhou dobu prakticky ignorovali; v menší míře se prosadil jen u vojenských kapel. Masově se rozšířil až od nástupu jazzu na přelomu 19. a 20. století. Saxofon je svými zvukovými vlastnostmi pro tento žánr daleko vhodnější než pro potřeby vážné hudby.

Po dobu platnosti patentu (1846 - 1866) nesměl být nástroj vyráběn ani upravován nikde jinde než v Saxově továrně, avšak tento i Saxovy četné další patenty byly neustále porušovány jeho soupeři. Po vypršení platnosti patentu v roce 1866 představilo mnoho různých výrobců své modely v různých úpravách.

Základní umělecká škola Broumov
V Kopečku 89
55001 Broumov - Nové Město
IČ: 66289351

Štěpán Přibyl, DiS.
Ředitel školy
+420 739 058 710
pribyl@zusbroumov.cz 

Kancelář vedení
+420 491 521 169
Ekonomický úsek
+420 491 521 008