Paní učitelka Vančáková na naší škole učí hru na housle, violu a také na kytaru. Její hru můžete slyšet také při koncertech náchodského Komorního orchestru Slávy Vorlové. Ráda se věnuje se sportu, ať je léto nebo zima.
Přinášíme vám rozhovor, ve kterém vám o sobě paní učitelka poví více.
Co Vás přimělo ke hře na housle a violu?
První podvědomý impuls byl určitě v rodině, děda hrál na kytaru a máma učí na ZUŠ hru na violoncello, takže jsem v hudbě vyrůstala. Klasickou hudbu jsem začala poslouchat dřív, než jsem začala hrát na housle a violu, líbila se mi. Nevím, jestli další impulz můžu prezentovat, ale hraje v Národním divadle. Začínala jsem až relativně pozdě, asi v deseti letech a líbil se mi houslista. Vlastně doteď nevím, jestli se mi víc líbil on, nebo to jak hrál ten koncert, ale bylo to něco, co jsem do té doby neslyšela. Dalším podnětem bylo to, že jsem potkala skvělého inspirativního učitele.
Není jeden důvod, spíš mnoho střípků.
Musí mít člověk absolutní sluch, aby mohl hrát na smyčcové nástroje?
Určitě nemusí, stačí sluch relativní, který má jen tak mimochodem většina lidí. Občas slýchám takové ty řeči typu "Já mám hudební hluch." Hudební hluch existuje, ale má ho velmi malé procento populace. Nicméně hra na smyčcové nástroje je jemná senzomotorická činnost, takže je potřeba hodně trpělivosti hlavně v začátcích. Je dobré, když děti začnou s nástrojem brzo, třeba v první, druhé třídě, protože jsou hravé a nejsou tolik sebekritické, to je ten moment, kdy se toho dá mnoho naučit, většinou je potřebná i každodenní podpora a pomoc rodičů. V momentě, kdy přijde věk sebekritiky, po dvou až třech letech, už dítě něco umí, nechce se toho vzdát, je samostatnější, má návyk cvičit a na to se dobře navazuje.
Čím Vám dělá umění radost?
To je zapeklitá otázka. Umění je nedílnou součástí lidství a sebevyjádření. Dělá mi radost krásou, naplňuje mě zachycením myšlenky, která vůbec nemusí být krásná, ale může rezonovat. Dělá mi radost individualitou i spojením lidí. Umění je ale taky krásné v tom, že ho nikdo nemusí dělat. Na hře na hudební nástroj mě baví, že je to trochu jako sportovní výkon - teď a tady. Obraz namalujete a zůstane, je hmatatelný, trvalý. Zatímco výkon zpěváka, tanečníka, hráče na nástroj se nemusí vlastně nikdy zopakovat. Je to dílo okamžiku.
Jaké je Vaše oblíbené hudební dílo a proč?
Skvělé hudby je takové množství, že na to snad nelze odpovědět. Kdybych si však měla vybrat, tak obecně hudba Antonína Dvořáka: Cikánské písně, Requiem, Koncert pro violoncello h-moll, smyčcové kvartety. Proč? Je to subjektivní pocit, ale evokuje ve mně smíření a naději.
Co Vám jakožto pedagogovi dělá radost?
Největší radost mi dělá, když se děti učí a u toho se smějí. :-)
Co byste vzkázala mladému člověku, který se zajímá o umění?
Každý kdo tvoří, nebo se snaží tvořit, dělá z našeho společného prostoru hezčí místo k žití.
Díky vám za to.
Paní učitelce děkujeme za rozhovor.
Za ZUŠ Broumov
Martin Ptáček
